Osud paní Luftové, a titulek rozhovoru zní velmi pesimisticky. Tak se v životě paní Luftové a snad ještě více v životě její maminky projevil nacionalismus a ústrky, které jako osoby německé národnosti v Československu musely pravidelně zažívat.
Otec paní Luftové před začátkem války optoval pro Německo, ačkoliv byl Čech. Kvůli tomu se dostal do války, ze které se ale v pořádku vrátil. Tlak okolí, které ho obviňovalo z kolaborace, však vyústil do sebevraždy. Matka tří dětí tak zůstala sama. A jako Němka. Po smrti otce byla na tři dny zavřena, ale byla po přímluvě propuštěna.
Život matky byl dál velmi krušný. Pracovala jako přidavačka na stavbě. Trpěla podvýživou. Dostala nuzný vdovský důchod 70 Kč měsíčně. Starala se o tři děti, mezi které rozdělovala všechno jídlo a na sebe zapomínala. V padesátých letech prodělala srážku dvou autobusů a ocitla se na tři dny v komatu až v Ústecké nemocnici, kde ji našla paní Luftová.
Paní Lufová také nemá příliš pozitivní vzpomínky na dětství. Čeští spolužáci ji šikanovali za to, že byla Němka, ale přesto měla nejlepší známy – dlouho do noci se totiž s maminkou učila. Dále jejich rodina přišla od 11 domů ve Strupčicích a těžce nesli nepořádek a zanedbanou péči o tyto domy po jejich příbuzných, kteří museli jít do odsunu.
V šedesátých letech se rodina nemohla vystěhovat i z důvodů, že neměli potřebných 30 000 Kč. Jako jediní se ve Strupčicích s manželem starají o staré německé hroby.
Přesto jako pozitivní vnímá paní Luftová, jak mladá generace má větší zájem o vše v pohraničí. I o to, co se týká německé historie a kultury. Je to dobře vidět i na Strupčicích.
Velmi zajímavé je také vyprávění o poválečných událostech v Chomutově a v Záluží, kterých se zúčastnil i její bratranec.